Ministr školství- je jedno jak se jmenuje - se dnes rozjásaně rozhovořil, jak ta úroveň školství - čti vzdělání - půjde konečně nahoru. Vytyčil nějaké body, které jsem hned zapomněla. Raději. Jsou totiž mimo. Zpovzdálí sleduju už několik let, jak se snaží/nesnaží - řešit ministerští úředníci, čím to je, že znalosti a schopnosti žáků, potažmo studentů, se blíží po dvacet let limitně nule. A kdo si vzpomene: jejich rodiče naopak patřili k minimálně evropské špičce.
Nevím, proč se na příčinu nezeptají učitelů. Nebo proč jim to učitélé, zvláště ti dlouholetí, neřeknou sami. Odpověď je totiž prostá: žáci a studenti nejsou blbější než jejich rodiče, také na úroveň jejich znalostí nemá až tak vliv plat učitelů - jak si myslí/nemyslí ministr, ale příčinou je marná snaha těchto učitelů děti něco naučit.
Pro přiblížení, jak vypadá hodina "nebachařské", tedy mírumilovné učitelky, se stačí pro ilustraci. podívat třeba na záznam jednání/chování našich politiků v parlamentu. Někdo cosi přednáší, ostatní na něj s.... Ano, velice podobně často vypadájí hodiny.
Z autopsie. Nějakým chodem života jsem se také dostala k učitelování, a to dvakrát v životě. Poprvé jsem učila od září 1989 čtyři roky postupně na třech základkách v Praze. Důvodem nedobrovolného stěhování bylo moje šéfování obvodního OF, čímž jsem získala roli horkého bramboru. Aspoň mám více zkušeností. Na tu dobu moc ráda vzpomínám... a dovoluji si tvrdit, že i moji žáci. Nebyl to sice žádný med, puberta je holt puberta za každého režimu a udržet pozornost více než třiceti žáků dá zabrat. Ale to byla pohádka proti další zkušenosti po pauze několika let, kdy nastala školská "demokracie".
Po letech, konkrétně před osmi lety, jsem se na půl roku k učení vrátila. Proč jsem nevydržela déle? Ocitla jsem se totiž asi v přípravce na budoucí poslance. Zmožena někdy jen deseti či patnácti žáky jsem domů přilézala, nikoli přicházela. Za dobu mé učitelské pauzy byla vytyčena práva žáku. Kromě jiného na pitný režim. V praxi se to projevuje tak, že žák vytáhne na lavici nějakou "pepsinu", místo učebnice a sešitu - ty nosit "demoktraticky" nemusí - a tu pak popijí za vřelé konverzace s ostatními konzumenty. Když si pitný režim vyžádá svoje a petka je už prázdná, stačí křiknout na spolužáka a nová petka letí třídou. Někdy nezavřená. Když je močový měchýř plný - nebo i není - vysune se vylučovací trubice z lavice a posune se ke dveřím. Za tu cestu stačí ještě prodebatovat se spolužáky včerejší či budoucí rande. Naprostou katastrofou ve třídě je přítomnost obecného kašpara -nikdy nemá pomůcky, zato má nejlepší mobil a spoustu srandovních cetek. Zcela devastující je pak synátor či dcerka podnikatelů, kteří na děti nemají čas a učitelé jsou pro ně jen směšní panáci a škola nutné zlo či odkladné zařízení. "Ty krávo, na to se ti můžu vysrat, táta mě stejně dostaně kam chci, " je docela běžná odpověď na nesmělou kantorovou otázku po úkolu.
Hodina pak není dobou k naučení, ale k přežití. A to nejen učitele, ale i žáků mezi sebou. Ano, přiznávám, nebyla jsem učitelkou, která čtí oheň. Ostatně už jen náznak neněžného dotyku je důvodem k žalobě ze strany rozezlených rodičů.
Chtěla jsem- naprosto naivně, aby moje hodiny vzbuzovaly zájem o vědění, o příropdu, o společnost. Vzdala jsem to. Na rozlučku jsem zadala šesťákům písemnou úvahu o vztahu k přírodě. Ukázalo se, že masochistickou. Premiant třídy mi napsal jedinou větu: "Přírodu nenávidím, protože není moderní."
Ano, v parlamentu ještě po sobě nehází flašky s kolou. Ale možná je to jen otázkou času. A příští ministr školství zase vytyčí nějaké zbytečné a drahé nové cesty ke zlepšení zoufalé vzdělanosti naší mládeže. Zase ho nikdo v parlamentu nebude poslouchat, vlastně nebude moci. Nebude přes ten rámus slyšet. A vědecké ústavy budou zkoumat, proč a jak to školství upadá. Exempla trahunt, příklady táhnou. Tak tam je zakopán pes.
P.s.: Před učiteli, kterým se daří učit hluboce smekám....
