Předvolební guláš s ikonami /Kosovo před 14ti dny/

Velikonoce jsou absolutně největším svátkem pravoslavných křesťanů. Letos datum padl na poslední víkend  dubnu. O jejich oslavách šlo ale na některých místech více o politickou kampaň než o oslavu vzkříšení Krista. Tím místem bylo i Kosovo. Byla jsem tam.

lidovy president Tadicautorka

Dostat se na pečskou patriarchii, do kláštera, který je vnímán jako ten pravý a pevný kořen srbského sebevědomí a zároveň i místo nejintimnější vazby k Bohu, není dnes obtížné. Přesto se sem za oslavou vzkříšení vydalo sotva dvě stě Srbů, z toho tři politici. Jestliže Srbové sem přišli opravdu z čistého srdce - kromě těch z enkláv přišli někteří i z Černé Hory a ze Srbska, politikům zaručená publicita přítomnosti právě na tomto místě měla zajistit body v nadcházejících volbách. Do nich v tu chvíli zbývalo právě čtrnáct dní.

Prvním, kdo se probral po čtyř a půl hodinové noční mši v dvacet kilometrů vzdáleném mužském klášteře Visoke Dečany, byl srbský ministr – de facto dosluhující, protože vláda je v demisi – pro Kosovo a Metohiji. Přišel, políbil zázračnou madonu, obdivoval nástěnné ikony, přijal občerstvení matky abatyše, pokýval nad nářky Srbů a nechal se vyfotit. Druhým v pořadí byl předseda socialistů Iviša Dačič, stranický nastupce Miloševiče. Políbil zázračnou madonu, obdivoval nástěnné ikony, přijal občerstvení, pokýval…. Třetí v řadě byl přímo srbský president Boris Tadič, co před dvěma měsíci pozbyl kus státu, a to právě tento: kosovský. Přišel, políbil, obdivoval, jedl, pokýval…. A hlavně se nechal fotit. Unavený kameraman zajistil i nutný televizní šot.

Přes nutnou politickou otrlost, předpokládám, že se v politických hlavách cosi odehržvalo. Nejde jen o nonverbální dialog se svatými v kostele, ale i přímo o diskusi s přítomnými Srby a zejména s sedmaosmdesátiletou abatyší. Jestliže Srbové lkali hlavně nad nedostatkem práce, abatyše do politiků prala svoje hlavní přání: vraťte Kosovo Srbům. Nejsnadnější s odpovědí to měl socialista Dačič. Za horování pro Kosovo si zasloužil i potlesk. Nejsložitější a nejméně zajímavým byl pro přítomné –zdálo se i pro a abatyši- president Tadič. Známá je jeho přítulnost k Evropské unii, navíc ho nazítří čekala cesta do Lucemburku, kde měl vicepremiér podepsat smlouvu o smlouvě budoucí, tedy zvanou Smlouvu stabilizační a asociační. A opavdu podepsali. Headliny srbského Kurýho akt nazvali: Srbské svině prodali Kosovo.

Potlesk si za horování pro EU mezi přítomnými Srby rozhodně president nezasloužil. Vláda – i kdyby chtěla – příliš zdejším Srbům pomáhat nemůže, má příliš starostí s ekonomikou v Srbsku. Srbové na Kosovu mají oprávněný pocit, že je Bělehrad hodil přes palubu. Ostatně řadu nových – nutno podotknout, že velice skromných - obydlí pomáhají stavět spíše některé státy vrámci příslušnosti konkrétní lokality, která je pod ochranou jejich složky KFOR. Například Italové nedaleko pečského kláštera postavili Srbům náhradou za zbořené domy několik jednoduchých malých domků. Boris Tadič se k mému podivu podivoval touze místních Srbů setrvat na Kosovu a přivést sem spátky své rodiny. Obhajoval svoji přítulnost k EU vizí investic do srbské ekonomiky… No mluvil však výhradně o Srbsku.

Jistý přítomný Srb politické návštěvy na pečské patriarchii nazval politickou masturbací na Kosovu.

Od roku 1999, tedy od návratu Albánců a následnému vyhnání Srbů /a Romů/, se mluví o Srbech /a Romech/ na Kosovu jako o menšině. Na rozdíl od Albánců, jim nikdo k návratu domů nepomohl. Pamatuji na kolony autobusů repatriovaných Albánců z Albánie v letě 1999, které pod ochranou mezinárodních institucí /např. UNHCR/ byly přepravovány zpět na Kosovo.

Změna většiny v menšinu je na Kosovu záležitostí jednak příslušností obyvatel k náboženské orientaci, jednak a to hlavně! díky naprosto ignorantskému chápání /spíše nechápání/ balkánských vztahů velmocemi. Jestliže po balkánských válkách na začátku minulého století byly hranice velmocemi v Londýně stanoveny od zeleného stolu tak, že velký počet muslimských albánských rodin zůstal na Kosovu /a také v Makedonii a Řecku/, na pozdější konflikt bylo zaděláno. Není žádným tajemstvím, že muslimské rodiny mají podstatně více dětí, tedy populace roste geometrickou řadou.

Vojenská invaze pod americkým praporem a dnes už i pod zapomenutým heslem „Za multietnické Kosovo“ rozhodně k vyváženosti rolí obyvatelstva nepřispěla.

Albánci jsou dnes spokojeni. I když stále mnoho států váhá s uznáním nezávislého Kosova, cesta zpět k Srbsku nehrozí. Proto dnes říkají: Srbové žijí historií, my budoucností.

Otázka zní: kdo září v jejich snech o budoucnosti. Rozhodně to není EU. Svoji budoucnost spojují s USA. A netají se tím. Vedle albánské vlajky vlaje pravidelně i ta americká. Kosovoalbánská diaspora, často zaměnitelná s mafií, je nejsilnější právě v USA.

Dnes se mluví o jakési stabilizaci Balkánu pod křídly EU. Ale i v případě, že budoucí í politici splní podmínky předběžně smlouvy a vydají Karadžiče a Mladiče, tedy budou připuštěni do EU, problémy nepadnou. Srbové se nedají oblafnout nějakými pozlátky typu supermarkety. Alespoň ne většina. Většina Srbů /na rozdíl od Albánců/ nepřijala za turecké nadvlády islám, i když konvertování k islámu bylo ekonomicky výhodné. Muslimové totiž platili nižší daně. Na tuto výhodu přistoupila naopak absolutní většina albánského obyvatelstva. Albánci se budou s nejvyšší pravděpodobností chovat opět „ekonomicky“.

Zato Srbové budou v EU vždy zlobit. Je možné, že proevropské strany získají více křesel v parlamentu. Ale i tak ti ostatní budou vždy „zlobit“. A Srbové navíc budou zlobit i EU. Usměvné ovšem je, že EU se snaží tvářit, že dělá Srbům nějaku milost. Většina Srbů však eventuální vstup bere jako nutné zlo. Velká část ho odmítá vůbec.

A kosovští Albánci? Americká firma Dicka Cheynyho Halliburton Energy má již připraven projekt ropovodu z Kaspického moře do albánské Vlory. A to právě přes Kosovo. A není to projekt rozhodně jediný ze strany USA. Balkán je zajímavé místo nejen ekonomicky, ale zejména vojenský. Kosovo by se rozhodně nějaké té americké základně nebránilo. Ostatně, ona už tam vlastně je.

Upravený /a krásné ilustrovaný članek vyšel v Britských listech 6.5.2008/www.blisty.cz