Politikové se probudili a vyplodili policejní razie na extrémisty: deset zatčených, pět obviněných! Pak ještě vytvořili policejní protiextremistické jednotky a novelu shromažďovacího zákona, vytiskli brožuru, kterak shromáždění nepovolit! Sama restrikce, samé chrastění zbraní.
Vůbec nechci, aby můj článek vyzněl jako obhajoba pravicového extremismu. Jen tak mimochodem, proč pravicového, když dotyční řadoví bojůvkáři jsou opravdu dělníci, jen tu a tam nějaký vzdělanec či podnikatel na špici? A o to vlastně jde. Je jasné, že zastánci „bílé rasy“, co jsou „nic než národ“ se vzhlédli v německém národní socialismu. Ale to je detail.
Detail ale není, jakým způsobem a v jaké fázi vývoje se tímto jevem zabýváme. Extrémistickou scénu léta sleduji, neboť jsem měla také nálepku extrémisty. Než jsem propadla naprosté deziluzi, patřila jsem do té druhé party, tedy slangem novinářským i policejním k anarchistům. Jednou z věcí, kterou jsem se s touto skupinou ztotožnila, bylo poukazování na nebezpečí neonacismu. Na všech demonstracím, které byly tímto směrem zaměřeny, až do nedávné doby dostali na frak pouze anarchisti. Jak dojemné byly policejně střežené průvody neonacistů Prahou! Jak fotogenická byla pro média kopyta koní, která naskákala na sedící anarchisty před Národním divadlem- tuším v roce 1999! Důležité bylo pouze, že neonacisté ohlásili průvod a bylo „povinností“ policie je ochránit před vzteklými anarchisty.
Netvrdím, že mezi lidmi hlásícími se k anarchistům nejsou i milovníci dlažebních kostek. Netvrdím, že ty kostky jsou tím nejlepším argumentačním prostředkem. Jenže pouze ty donutily media/nemluvím o jednotlivých novinářích, ale o mediích jako molochu vytvářejícího „světový“ názor/ k zaznamenání nějakého problému. Jaksi jen v pozadí se krčily zmínky o slovech, která pronášeli ti bez kostek. Psát o nebezpečí neonacismu nebylo „politicky“ korektní.
Na čas to vypadalo, že obě extrémistické strany ztratily dech, že anarchisti „dostali rozum“ kdesi v seriozních zaměstnáních a studiích a neonacisti jaksi sublimovali. To druhé bylo zřejmě jen zdání. Prostě neměli tah na branku, chyběl trenér.
V tu zdánlivou mezeru neonacistické tažení si spíše jako hobby /po finanční stránce/ tvrdošíjně mapoval Ondřej Cakl plus mínus jeden dva jeho nebojácní kolegové. Dostali často na budku, ale nevzdali to. Policie se už dávno o jejich informace mohla opřít; kdyby chtěly, mohly i soudy neboť sem tam nějaký Rom tu nesublimaci odskákal. Jenže bijci Romů dostávali jen směšné tresty –pokud vůbec nějaké- protože rasistický motiv se neprokázal.
Neonacistům zasvitla zelená, když jim sami politici vlastní ignorancí naplnili rybník. Zmátožili a vyrazili do severních Čech, do Janova. Co na tom, že si tamní situace už nějakou dobu o to přímo říkala, v návaznosti na stížnosti občanů. Praporečníci lidských práv Čunka od řešení v lokalitě odstřihli, aby neschopná Džamila mohla i nadále nic nečinit.
Až s příchodem DS začaly akce. Samozřejmě policejní. Nějak vnitřně jsem proti záchvatu persekuce, ranám, zatýkání a různému bububu typu: tu ideologii ti z hlavy vymlátím!
Extremismus nevzniká z nějaké pohody, vnitřního míru. Jestliže anarchista je jaksi široce objímající… a bojuje třeba za práva mexického domorodce/indiána usurpovaného nadnárodní společností, pravicový – zejména náš- extrémista se pere o svoje bábovičky. Kdyby sem přišel onen zdecimovaný domorodec, stal by se terčem nenávisti skupiny neonacistů. Proč jsem přešla o jednotlivce ke skupině? Protože až neonacistická skupina pod vedením autority je síla… nejen fyzická, ale i ideologická. Na to se nemělo čekat! Jak a proč se stane z žáka základní školy učebnicový skinhead se ví už dávno.
Řadoví skinheadi byli v dětství většinou oběti šikany či byli nějak jinak zadupání či znevýhodněni vůči ostatním dětem. Tato pozice – to mi snad přikývne každý psycholog - vyvolává nenávist vůči okolí. Pokud takto nakřápnutý člověk potká někoho „silného“, kdo mu „vysvětlí“, že za to může ten či onen, tak už vězí v síti společně deprivovaných. Stačí jen navléknout černý mundůr a hurá za heslem: Nic než národ.
Ano, je to trochu zjednodušené a primitivizující vysvětlení. Ale mluvila jsem jednotlivě se s x-neonacisty - což je mi vytýkáno - a rozhodně jsem nedošla k závěru, že jediným nástrojem na jejich názory je policejní nebo vězeňská cela. Na přímé otázky o řešení třeba„cigánů“, krčí rameny a mluví jen o řádu a povinnostech pro všechny. I oni totiž mají s povinnostmi a právy jako jedinci potíže. S tím se dá pracovat! Ale pokud jsou už ve skupině, tak toho „cigána“ /podobně deprivovaného/ jdou zmlátit. S tím se dá už hůře pracovat, ale přesto dá. Jenže politická representace tu cestu nezná. Zná jen zavřít několik „náckovkejch“ hlav, až zčernají… a ostatní prostě sublimují. Jenže oni nesublimují. Najde se jiná hlava, později… a hrůznější.
Jde o to, aby ta hlava neměla pohůnky. Je třeba řešit problémy řadových členů.
Nejsem jediná, kdo si to myslí. Než jsem sesmolila tenhle článek, tak to jemně naznačil i například Zdeněk Zbořil.
Jak to řešit? Na pomoc Romům ze dna společnosti – i když také pozdě- se snaží dost nevládek… a také ministr Kocáb. O problémy „bílých“ deprivovaných dětí a teenagerů se zabývá sem tam možná nějaký jednotlivý psycholog. Ale i takový človíček je člověk v tísni.
Nějak nevěřím, že se človíček rodí jako zrůda a má jasně utvořený světový názor. Spíše věřím, že to během mládí modeluje okolní svět. Když se soustředím na vyhrocený problém mezi neonacisty a „cigány“, není možno si nepovšimnout, že polistopadový vývoj pěkně odnesly obě skupiny. Řemesel jakoby nebylo potřeba. Fyzická práce se stala čímsi nedůstojným. Pokud se mluví o vzdělání, myslí se tím vysoká škola nejlépe ekonomického či právního zaměření. Právník si ale dům sám nepostaví a dálnici k chalupě také ne.
Kdysi mi jedna paní ředitelka z kojeňáku říkala, jaké dopisy píší dánští adoptivní rodiče našich malých Romů. Ty dopisy jsou nadšené. Není to jenom tím, že Dánové mají perfektní psychologické a sociální služby, a tak zvládnou i hyperaktivní cizozemce. Ale školní ménězdatnost tu není handicap. Dobrý řemeslník je v zemi ctěn.
Trend, kdy se úroveň školství posuzuje podle procenta vysokoškolsky vzdělaných lidí, je podle mě úchylný. Dokud se fyzická zručnost, schopnost a obratnost nebude cenit -a to už od školních lavic, tak tu budeme mít stále zakomplexované lidi, kteří budou školu -a tím později i společnost- nenávidět. Cesta k integraci /já bych ji raději vyměnila za spoluúčast/Romů není přes pár vysokoškolsky vzdělaných jedinců, stejně tak jako rány obušky a tomfami nepřitulí člověka do náruče nenáviděné společnosti.
Jaké mám řešení? Romy nechám na příště. Co se týče neonacistů, požadovala bych v první řadě důkladnou sociologickou studii a to nejen dnešních neonacistů, ale hlavně dětí na základních školách a ohledem jejich vlastní postavení ve třídě, pocitu bezpečí vůči spolužákům, analýzu rodinného zázemí a třeba i vztahu k učení. Mám dojem, že dětí se nikdo na nic neptá, ačkoli takoví osmáci už mají trestní zodpovědnost. Pokud už analýza existuje a trend k rasismu se prokáže – jakože jistě, pak bych požadovala naprosto důslednou práci. A ne, že se s „nimi“ nebudeme bavit a později je zavřeme. Proč stále jen metat cestičku těm úspěšným ve škole? Ti si pomohou sami. Důležité je zapojit do společnosti a zúspěšnit i toho méně nadaného. Úspěch je řešení, nikoli klacek.
