Největší pražské policejní manévry za x-let. Politici postávající před ruinou bývalé nóbl vily Milada. V jedné „podnikatelské“ hlavě se rodí nápad: Těch pár squaterů na komíně se hodí jako páka na pár umíněných starousedlíků, co se nechtějí dobrovolně vystěhovat z lukrativní lokality.
Kamery, foťáky, mikrofony. Obtloustlý redaktor či policejní chránič nervózně podupuje a presentuje svoje střeva: „Já bych je sestřílel!“ Mluví o těch na komínu squattu Milada, co tam už deset hodit brání ruinu kdysi vznosné prvorepublikové vily. „Rádce“ má zřejmě po“padla“ a boj chapadel pěti snad hasičů s jedním zavilým polonahým squaterem ve patnáctiimetrové výšce se mu zdá málo drsňácký. Divadlu přihlíží nejméně stovka „robokopů“, tedy po zuby ozbrojených policajtů zásahové jednotky a deseti „antony“, jízdní koňská policejní bojová jednotka, starosta Prahy 8: Nosek, vrchní pražský policajt: Červíček a odtransportér rusáků, havlista -a díky tomu ministr: Kocáb. Jo a také asi řádově dvě stovky alternativců.
Střelba se nakonala. Naštěstí. Žížniví, nevyčůraní a přívalovým nočním deštěm ohrožení squateři nakonec slezli. Hlavním důvodem byl ale slib Michaela Kocába, že mohou získat jiný -a vhodnější objekt- pro svůj alternativní život.
Jak také již víme: Kocáb slib splnil. Odkudsi vyškrábl podnikatele jménem Svinka a ten na tácu squaterům přinesl klíče od části domu v samém centru Prahy. Squateři zajásali: „Kocáb je pořád frajer, na doby bývalého Pražského výběru ještě nezapomněl!“ Nejásali však všichni. Nedůvěra v politiky zahlodala, část squatterů odmítla pobyt bez psů, část prostě s politiky zásadně nekomunikuje. Asi ví proč. A ostatně: permanentní vzdor je živná půda alternativy.
V první fázi jsem jásala i já. Squatting je jedno z mých témat. Minority mě prostě zajímají.. a nestát v řadě rozhodně vyvolává důležité otazníky a tyhle squaterské mi kolují v hlavě už přes deset let. Po tu dobu jsem sice spala ve squattu /konkrétně na Miladě/ jen jednou /poznámka: Zdravím hostitele Socku!/, byla na x-koncertech a debatách ve squatu Ladronka, Milada a u Medáků. A hlavně znám historii zasquatovaných objektů, tedy nezájem „majitelů“ až do doby obsazení squattery, což činí až desítky let… a posléze zuřivý zájem oněch znenadání objevivších se „majitelů“ s opulentní policejní asistencí.
Co se týče náhlých „majitelů z leknutí“, vždy se ukázalo, že jde o nějakou politickopodnikatelskou partičku, která touží na „rekonstrukci“ něco trhnout. Zato znám osobně pár bývalých squatterů. A to dobře. Některým jsem poskytla i několikaletý azyl. Dnes tito bývalí squatteři nesedí kdesi v base – jak by si myslela snad díky mediálnímu obrazu velká část populace, ale jsou to „normální“ občané, kteří platí daně ze záslužné – a hodně záslužné! práce pro společnost. A nechci je jmenovat, příliš si jich vážím, než abych dala jejich jména všanc primitivnímu bulváru.
Jmenování Michaela Kocába ministrem lidských práv mě uzemnilo. Dnes ale vím, že se učí a hlavně, že umí naslouchat. I v případě Milady naslouchal /ten hlas mu zněl hodně zblízka:-)/ a chci věřit, že pouze jen nedomyslel svoje kroky a tak naletěl svému bývalému „kolegovi“ od muziky, podivnému podnikatelovi Svinkovi.
Do domu, odkud se zřejmě kvůli vysokému nájmu a jiným vyštvávacím metodám odstěhovala většina rodin, ti skalní residenti v počtu čtyř rodin teď dostali další dávku vykopnutí: squatery. Vyděsili se. Nedivím se jim. Klasičtí squatteři jsou opravdu nejen milovníci bydlení daleko „od maminek“- i když ty maminky většinou milují-, ale také fandové dost hlučné muziky a těžko zvladatelných psů. Do úzké obydlené ulice přímo v centru se prostě nevejdou. Ale je tu jedna důležitá věc: Pokud se squateři někam nastěhují, mají ovšem ve svém ideovém repertoáru jednu hlavní a zásadní myšlenku: regenerovat sociální vztahy v okolí a nabídnout se coby sociální tmel. Ideálním squatem v tomto směru byli střešovičtí Medáci. Na Ladronce a také Miladě se to také dařilo a to po významně dlouhý čas.
Ale komunita neznamená navždy stádo a jednotný názor. V podstatě na tomto hynou všechny komunity. I dnešní „Milaďáci“ jsou roztříštění. Autonomové, tedy ti skalní squateři nepřistoupili na dary „nepřítele“ a ti další nedají psy do útulku, odkud je kdysi přivedli.
Ale je tu skupina mlaďochů. Ti dar Kocáb-Svinka přijali. Nesoudím, mám však prosbu, apel… prostě něco takového… Bylo by krásné – ne snad krásně naivní- kdyby tito mladí obyvatelé/již ovšem ne squateři/ si osobili právě tu část „squaterské“ myšlenky o servisu pro okolí. Chci tím říct: „Kluci, holky, pomáhejte těm zbylým rodinám, pomáhejte i těm dalším nájemcům v ulici, co se je snaží pseudopodnikatelé vystrnadit. Neblbněte, nebuďte vy tím asociálním nástrojem! Ještě jste nešlápli do hovna. Jen vás tam zatím směrují. Vždy jde o to, kdo je pánem situace. A tím můžete být vy. Vypalte tomu režisérovi rybník!“
