Je tomu tři dny, co mi známý –co se vyzná- sdělil, že Blob bude. Že totiž nejsou problémy s pozemky na Letné. Že i peníze budou. Část by se měla vybrat veřejnou sbírkou, snad organizovanou Eliškou Kaplickou. Za placku s prostým nápisem „Jsem pro…“ odevzdáš pár korun, ale získáš pocit, že nejsi srab, že nepodléháš trpasličím sklerózám ani závistem.

Nechávám bokem, jestli Ježkem zmínění trpaslíci mohou za zkrácení života známého architekta. Jde o to, že ani my občané jsme neudělali vlastně nic. Jistě, někomu se projekt líbí, druhému nikoli. Rozhodně však není přízemní. Chodím často kolem Tančícího domu. Vždy pár turistů pobíhá kolem a fotí tu části občanů kritizovanou stavbu. Nikdy jsem však neviděla cizince ani našince, že by jásal nad naprosto šedivou a nezajímavou bednou na Karlově náměstí vzdálenou jen pár minut od Tančícího domu. Jistě extravagance vyvolává emoce. A to je správné. Uniformita je nudná. 

Na stavbu Národního divadla se také vybíralo. A dvakrát. Také bych se dnes připojila, i když se mi ta stavba po architektonické stránce nelíbí. Má ale smysl, dodnes jsme na ni hrdi.

Vhazuji zatím pomyslnou bankovku do pomyslného klobouku. Chci jen tu zatím také virtuální placku nejen jako náplast na svoje svědomí, ale i jako -byť malinký - ale štít proti úřednické a politické tuposti. Snad ta smrt měla být nakopnutím a pohřeb příležitostí.