V „Moravcovi“ Jiří Čunek kulil oči na možnou akci: velká rošáda ministrů. Už si přesně nepamatuji, kdo by se měl podle mediálních spekulaci kam přesunout. Neušlo mi však, že vůbec nepadlo jméno Džamily Stehlíkové. Že by byla natolik úspěšná?
Stačí říci Džamila… a téměř každý se chytá za hlavu. A to nejen „prostý“ občan majoritní společnosti, ale i té romské. Možná jen gayové a lesbičky jsou neutrální, jistá práva jim totiž byla uznána před nástupem paní Džamily. Jinak se zdá, že každý krok psychiatryně
je dupem v porcelánu. Tím prvním bylo označování těhotných žen nějakou legitimací a odznáčkem, který by sedícího burana v tramvaji donutil k výskoku a přepuštění místa. Ušlo jí něco takového, že ženy vlastní těhotenský průkaz a také to, že žádné označení ony ženy vůbec nechtějí. Na poradě Džamily a jejích spolupracovníků /jako mnohdy tam vůbec nebyla/ jsme se dohodli, že se tu blbost budeme snažit nějak zamluvit, tedy že vyzvedneme rychle nějaký její další krok. Záhy se našel. Šlo o pokus uzákonit trest pro rodiče, kteří plácnou svoje dítě. Zase rachot porcelánu. Absence Dnu otců také zřejmě není to, co je v naší společnosti tím nejožehavějším problémem. Myslím, že každý ví, že je tím soužití Romů a neromů.
Ne, že by to nechala Džamila úplně plavat. Jak už jsem psala, octla jsem se na tři měsíce na pozici její poradkyně pro romskou komunitu. Proč? To je pro mě jedna z největších záhad. Paní nadřízená si na mě neudělala ani vteřinu čas, moje zprávy zřejmě nečetla. Ta nejdůležitější byla právě o situaci v Litvínovu, respektive Janovu. Po vyšumění mé pozice, na několikátou urgenci mi bylo odepsáno, že si moje zprávy schovává.
Po měsících jsem narazila na slušnou romskou rodinu, která potřebovala pomoci. „Já na tebe nemám čas,“ bylo mi jako vždy oznámeno. Případ rodiny mohl otevřít problém bydlení sociálně slabých /nejen romských/, nicméně slušných lidí. Tito se jmenovali Badžovi. Říkám jmenovali, protože se asi teď jmenuji Badga nebo Badza, jelikož pomoc paní ministryně je nepřímo vystěhovala do Kanady.
Aaaa, do Kanady!!! Nevím, jak uspěla nyní Džamila v Kanadě. V době bitky v Janovu zřejmě zrovna kanadským politikům vysvětlovala, jak je to tu vše oukej /nebo chorošo/, že není žádný důvod romské emigrace do jejich země. Že se tu prostě o Romy postaráme.
Vloni v létě zosnovala Džamila v Praze na Kampě setkání lidí, kteří se motají kolem romského problému. Jenže paní organizátorka byla zrovna v Etiopii. Měl to být základ Agentury. Jak fungovala ona nekoncepční záležitost se již asi nikdy nedozvíme, protože peníze se prostě z prstu cucat nedají, což ovšem paní ministryně neví. Jde o velkou ostudu, nehledě na to, že se na Janov v Agentuře jaksi zapomnělo.
Mnoho hlasů vyzývá pani Stehlíkovou k opuštění funkce. Ten poslední přímo z lůna jejího orgánu: Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Jí se ale nechce. Může jí však odvolat její nadřízený a třeba právě ve chvíli, kdy je v zahraničí. Takové praktiky Džamile totiž nejsou cizí.
Topolánek má ale více důvodu k jejímu setrvání ve funkci. Džamila je totiž velice poslušná vůči autoritám, je až servilní. Při zeleném rozkolu se jako jedna z prvních hned zařadila do Bursíkova proudu, ačkoli druhé křídlo volalo právě po zesociálnění a odmodření politiky SZ, ke většímu respektování názoru občanů.
Další důvod je prostý. Nejsou lidi. Post ministra pro lidská práva není u nás populární. Věděla to i Kateřina Jacques. Naivně jsem očekávala, že tuto funkci bude zastávat právě ona. Funkce jí nabídnuta byla. Měla totiž navíc natrénováno jako třeba z pozice ředitelky Sekce pro lidská práva a rovné příležitosti Úřadu vlády ČR.
Jenže Kateřina je chytrá holka a moc dobře si spočítala, že by jí to mohlo zlomit vaz… nebo alespoň příčku na kariérním žebříku.
Myslím, že by si vláda měla dát inzerát: Hledá se genius, který očistí zesměšněnou pozici ministra pro lidská práva. Značka: Plat výborný.
