Je Čunek provokatér nebo realista?

Marně se snažím dostat k celému projevu předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka. Stejně jako i ostatní občané je znám jen z přepisu novinářů a jen z „výtahu“. Výroky zavlály coby rudý hadr zejména před romskými aktivisty. Chápu. Vyjadřují se davy „odborníků“. Ze všech komentářů k údajně kontroverzním výrokům na páteční konferenci je kupodivu k věci pouze názor Džamily Stehlíkové. Podle Deníku řekla něco v tom smyslu, že Čunkovy výroky nebyly příliš šikovné, ale více méně jsou korektním příspěvkem do diskuse…. Chválím.

Nedalo mi to a Listinu základních lidských práv a svobod jsem si našla a radím to i ostatním. Listina jasně odráží idealizovaný „bílý“, chcete-li majoritní představu o civilizovaném a  tedy správném světě. V „ bílé“ Listině není problém najít hned několik bodu, které kolidují s pravidly tradiční romské rodiny, neřkuli kmenových zvyklostí. Čunek ostatně neřekl nic jiného.

V Listině je zakleto i pár povinností, které se tváří jako právo. Některé diskutabilních bodů uvádím: „Rodiče, které pečují o děti, mají právo na pomoc státu“ či „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.“ Není žádným tajemstvím, že péči o děti si gadžové představují většinou jinak než klasičtí Romové a školní docházku Romové často nepovažují za nějaké právo. Dále: romská žena má tradičně vymezenější a také omezenější postavení v rodině než „bílá“… a musím říci, že si kromě několika aktivistek a romských intelektuálek na tuto roli nestěžují.

Jiná je představa i o odměně za práci. Před řádově deseti lety jsem byla na konferenci romských podnikatelů v Brně. Naprosto vážně jeden šéf stavební firmy prohlásil: „V romské rodině je zvykem, že pracuje pouze jeden. Proto musí Rom dostávat alespoň dvojnásobný plat než bílej.“

Jestliže Jiří Čunek prohlásil, že „Tradiční romská kultura a její hodnotový systém jsou v řadě případů v rozporu s Listinou základních práv a svobod.“, nevyřkl nic jiného než pravdu. I další věta je víc než pragmatická. Tedy, že „Politika sociálního začleňování může být úspěšná pouze tam, kde se podaří oslabit závislost vyloučených na tradičních rodových strukturách.“Správnost tohoto tvrzení ostatně potvrzují i sami romští aktivisté a intelektuálové, kteří postavili vzdělání na vrchol svého řebříčku hodnot a svým chováním se velice sbližují s majoritou. Jejich partnery či partnerkami se stávají často „majoritníci“. Leckteré romské intelektuálky jsou zároveň vysoce emancipované a neplánují rozhodně rodinu o vysokém počtu dětí.

Své integrační Desatero Čunek podpořil tezí bývalého, již bohužel zesnulého romského aktivisty, Roma, Viktora Sekyta: „Dilema tedy stojí takto: buď zachránit romskou kulturu jako skanzen s tím, že Romové se stanou zaměstnanci tohoto skanzenu placenými sociálními dávkami z daní ostatních obyvatel, nebo umožnit Romům cestu k úspěchu v české společnosti za cenu proměny romské kultury, tedy romství.“

Musím přiznat, že zkokosovatění Romů /tedy typ navrch černý, vespod bílý/není pro mě beze zbytku přijatelné. Tradující se rodinná romská soudržnost mě u gadžů chybí. Na druhé straně mnoho mýtů o vztazích v romských rodinách už padlo. Nasvědčuje tomu například množství romských dětí v ústavech, za kterými nikdo navíc nejezdí. Čunkova vize rozstrkání romských rodin v pravidelné síti mezi gadže těžko nadchne především majoritní občany. Navíc víra v to, že exempla trahunt, tedy že příklady táhnou a Romové přeberou návyky gadžů může být pouze chimérou. Přesto mám bohužel pocit, že je to už jediná cesta, aby se z tohoto etnika nestala pouze armáda zubožených druhořadých gadži nenáviděných, protože parazitujících, bytostí.  

Samozřejmě bych si přála, aby se Romové nemuseli vzdávat svých tradic, a přesto úspěšně a prospěšně fungovali ve společnosti. Jde  -přes všechny gadži vnímaná negativa – o unikátní a jedinečnou kulturně sociální skupinu obyvatel. Jejich globalizace zachrání ale jejich vlastní kůži.