Pracující dítě nezlobí

Vrátila jsem se z Vietnamu. Internet je tam na každém rohu, takže bouře kolem Džamiliny facky potomkovi neušla mé pozornosti. Pozornosti ale také neušla jedna tamní zásada: děti pracují. Už odmala pomáhají rodičům na trzích, starají se o mladší sourozence. Žádné z nich nefňukalo, neprotestovalo, nevztekalo se.

Vietnam není žádnou výjimkou. Stejné praktiky jsou samozřejmé v tak zvaných rozvojových zemích. Nám civilizovaným dítě plandající na zádech jen o něco starší sestřičky nebo bráchy připadá jako cosi nemístného, terorizujícího malého nosiče, nebezpečného pro mrně.

„Měly by si hrát,“ pokárá na první pohled lecjaký turista matku-trhovkyni s dětmi, které rovnají zboží a trpělivě celý den sleduje prodej. Naprosto nemístné nám připadá, když děti samy nabízí zboží. „Je to zneužívání dětí,“je obecný prvopohledový „civilizovaný“ úsudek.

Druhý pohled může být jiný. Dítě se odmala zapojí do rytmu a potřeb rodiny. Není tím „komu se musíme věnovat“. To „musíme“ má často opravdu víc než nádech povinnosti. Otec nebo matka unaveni či naštváni z práce začnou posunovat autíčky po podlaze a často předstírají, jak je to baví. Když předstírat přestanou, nakoupí dítku kupy hraček, nainstalují počítačové hry… no všichni to znají. A izolace dítěte je nastartována. Podstatně hůř jsou na tom jedináčci.

Ne, netvrdím, že jsem prošla mnoho vietnamských rodin, či kambodžských, guatemalských a dalších. Ale v těch, v kterých jsem byla, v těch, kde se dítě prostě musí podílet – a nikoli hrou – na existenci rodiny, tedy musí pracovat, jsou měla pocit úžasné pospolitosti.

Já také nejsem pro pohlavky, dokonce si myslím, že by dítě nemělo dostávat ani „lehce“ na zadek. Dítě je tím degradováno, vyřazeno z rodiny, poníženo.

Výchova je obtížná věc. Pohlavků i facek jsou dětem rozdala dost. Téměř vždy to bylo ale ze vzteku, z mé neschopnosti řešit situaci jinak. Napadá mě, jestli vůbec k něčemu takovému dochází v rodinách, které jsem na cestách po „rozvojových“ zemích potkala. Jen zcela vzácně jsem viděla „ubulené“ dítě. Nikdy vzteklé.

A ještě jedna věc. Po světě se potácí také spousta rodin z těch „civilizovaných“ zemí s malými dětmi. Okoukali od těch necivilizovaných způsob přenášení potomků v různých šátcích. A tyhle mrňata na dlouhých cestách v letadlech, v autobusech a vlacích jsou zticha jako pěny. Jsou prostě součástí rodiny. Jsou prostě pořád s rodiči. Svým způsobem pracují. Objevují v té chvíli ty samé věci jako jejich rodiče. Není to něco umělého ve smyslu: teď si s tebou budu hrát. Uzákoněné nefackování je blbost, stejně jako „plyšové“ dítě.